Štěstí...muška jenom zlatá

Pro mě je štěstí celá má rodina. S nimi jsem téměř  17 let a stále nemám ponorkovou nemoc. Dohánějí mě občas k šílenství, ale i k úsměvu a radosti. Říká se, že člověk si rodinu nevybírá, ale i kdybych mohla, vybrala bych si zase tuhle, tu svou, milovanou. Vím, že mě neopustí, když přiberu deset kilo. Mohu se jim se vším svěřit a oni mi naslouchají. Mé největší štěstí je i to, že mám bratra. Byla bych smutná, kdybych byla jedináček. Vždy jsem k němu vzhlížela a vždy budu. Každá naše sourozenecká chvilka je jedinečná. Nikdy jsem se s nikým tak nenasmála a až teď, když odjel, vím jak důležitý pro mě je. Také vím, že v dospělosti to pro mě bude nejdůležitější a nejbližší osoba.